čtvrtek 30. dubna 2015

Dubnové (útulkové) reflexe

Tak se vám tu jdu zase trochu rozepsat o tom, jaké nové případy nám přibyly do útulku a jak jsem se zamilovala. Jste zvědaví? Tak čtěte dál!

V minulých reflexích jsem psala o Tině, fenečce, které osud připravil nehezké chvilky. Minulý víkend jsem měla možnost konečně ji i její štěňátka poznat osobně a byl to opravdu krásný zážitek. Pobyt mezi zvířaty, a jejich mláďaty obzvlášť, totiž musí člověka vždy zaručeně nabít pozitivní energií!

Tinuška už se naštěstí vzpamatovala z toho, jak ji její majitel strčil i s jejími dvoutýdenními dětmi do tašky a opustil, a je z ní hrdá maminka, která si však svá štěňátka dobře hlídá. Proto trochu pouští hrůzu, ale když si na vás zvykne, je z ní moc milá a přítulná fenečka, možná jen stále trochu smutná. Ale co je nejlepší, je to, že už si našla novou paničku a až budou štěňátka odstavena,Tinuška bude připravená odejít do nového domova.
Co se týče štěňátek, tak podle posledních informací z celkového počtu pěti zbývají dvě, která nejsou zadaná.
Štěňátka jsou plná energie, neustále dovádí, trápí maminku, hrají si a perou se. Při uklízení mi aktivně nosily (no, spíše odnášely) smeták a s radostí se pletly pod nohy.

 Zajímavé je, jak se každé štěňátko vzhledově i velikostně liší. Mamince se moc nepodobají, takže těžko říct, do jaké podoby vyrostou a kdo byl tatínek. Odhaduju však, že nějaký větší pes.
Jedno štěňátko je černobílé a vypadá jako malá border kolie, druhé je černé hladkosrsté a vypadá jako labrador a zbytek je hnědý s drsnější srstí.

 misky jsou vylízané a je čas si schrupnout

štěndo á la border kolie


A teď k mé nové platonické lásce, kterou je pejsek jménem Nody. Zažil něco podobného, jako Tina, majitel jej uvázal k plotu u veteriny a opustil. Nody se hrozně bojí, když vidí člověka, začne se celý klepat, proto také nebylo zrovna jednoduché dostat jej z klece, ve které se cítil bezpečně, a přimět jej, abychom šli na procházku. Postupem času jsme si k sobě ale našli cestu a já na to snad nikdy nezapomenu. Pro takové momenty stojí za to žít.
Nejprve se tedy bál, při každém pokusu o pohlazení uskakoval, tak jsem jej raději nedráždila, aby nekousnul. Šli jsme spolu na procházku a když jsme se vrátili, nelíbilo se mu být zpět v kleci, takže si vylil a vysypal vše z misek a pak kňučel, protože se mu nelíbilo, že v tom musí sedět. Protože mi ho bylo líto, pustila jsem jej z klece ven a nechala jej pobíhat po útulku, zatímco jsem uklízela u koček. U toho jsem si s ním povídala, popisovala mu co zrovna dělám (moje oblíbená taktika jak si získat zvíře) a on se pomalu osmělil a za chvilku už za mnou běhal jako ocásek. Pak jsem jej ještě vzala na procházku, během které už si přišel pro pohlazení a bylo na něm vidět, že se rozveselil.
Jenže pak nastala ta chvíle, kdy jsem jej musela zavřít zpátky. Nechtěl jít. Ne a ne. Pak přišel, přitulil se ke mně, dal mi tlapku na koleno a začal mě olizovat, v očích pohled říkající: "Vem mě s sebou!" 
Bylo mi hrozně, ale nedalo se nic dělat a musela jsem jej v útulku nechat. Pejsek by mi doma neprošel a v Olomouci jej mít nemůžu.
Ale odcházela jsem se slzami v očích, pořád na něj myslím a o víkendu se za ním půjdu podívat a vzít ho na procházku.


ten nejlepší z nejlepších

No a to je vše k mým útulkovým zážitkům. Mimo tyto dva psy máme ještě další tři, takže je veselo a k tomu poměrně dost koček. Níže si můžete prohlédnout ještě několik fotek :)

 Bolek

za mřížemi, ale snad ne na dlouho




Žádné komentáře:

Okomentovat