Moje zvířata

Napadlo mě představit vám také moje zvířata, protože jsou to moje největší zlatíčka na světě a proto se s nimi musím pochlubit :-D Většina zvířat, co jsem kdy měla, jsou nalezenci, které jsme si vypiplali, a proto jsem na ně obzvlášť pyšná.
Pokud vás to zajímá, čtěte dál ;)




Minka

Tak tuhle starou kočičku, která letos slaví 18 let (já ji znám od svých tří let, takže jsem s ní prožila v podstatě celý život), mám od jedné paní, která bydlí poblíž nás. Nestarala se o ni, Minečce se u ní nelíbilo a tak neustále utíkala k nám a rodila u nás svá koťata. Protože jsme si ji nemohli nechat, ale zároveň ji chtěli zachránit, dali jsme jí jedné mé známé, která chová kočky, ale Minka se po čase sama vrátila k nám a už u nás zůstala.
Minečka je neuvěřitelně milá, hodná a mazlivá kočka (někdy skoro až otravná :D) Chce se kamarádit s každým, kdo k nám přijde na návštěvu.
Bohužel už je dost stará, naštěstí je ale pořád hodně vitální, takže doufám, že se mnou bude ještě dlouho, protože si život bez ní neumím představit...

Yukiru (Yuki)

Velké zlatíčko a krasavec...Milý flegmatik, který si nechá všechno líbit a má velký smysl pro humor (třeba když mi uprostřed noci vjede tlapkama pod peřinu a chytí mě za nohu). Další nalezenec, o kterém ani nevíme, odkud přišel, prostě se najednou zjevil a už u nás zůstal. Ze začátku byl dost vyhublý a trochu opelichaný, ale teď vypadá úplně jinak a všichni jej obdivují. A paní veterinářka nám řekla, že tak hodného a trpělivého kocoura ještě neviděla, takže...je to prostě borec!

Šneci (achatina reticulata, oblovka)

Ehm...no prostě šneci, co k nim říct :-D spí, jedí, plazí se, rádi se koupou a ničí moji výzdobu v terárku...Jmenují se Dexter a Naruto, bohužel teď už je od sebe nerozeznám.

Ti, co už nejsou mezi námi
Musím tady také vzpomenout na další kočky, které už bohužel zemřely.

Katy

Katynka byla dcera Minky, narodila se u nás na půdě. Celý život byla hodně nezávislá, nepřiplnula k lidem tak jako mé ostatní kočky a pro pohlazení si přišla jen když chtěla. Prostě typická kočičí povaha...

Líza

A teď moje největší láska na konec. Tahle kočička mě v mojem životě posunula dál, ukázala mi cestu, kterou by se měl můj život ubírat. Po její smrti jsem začala dobrovolničit do útulku a rozhodla se, že budu bojovat za práva zvířat.
Lízinka byla první Minčino koťátko, které se u nás narodilo. Její majitelka si ji však vzala zpět, ale vůbec se o ni nestarala, Líza se toulala, byla vyhublá, vystrašená, s ránou na krku a se zplstnatělou srstí. Postupně jsem si získala její důvěru a začala se o ni starat. Bohužel její zdravotní stav byl velice vážný, léta strádání se na ní podepsala. Prožila však u nás rok plnohodnotného života, jaký si zasloužila, přibrala a zlepšila se jí srst. Bohužel však loni v létě zemřela, před pár týdny to byl rok. Pro mě to byla velká rána, protože i za ten relativně krátký čas, který jsem s ní strávila, mi neskutečně přirostla k srdci, vytvořilo se mezi námi silné pouto a já nikdy nezapomenu, jak za mnou oddaně chodila, přesto že se jí podlamovaly nožičky a padala na zem.